Co v srdci svém mám
Další těžký probuzení do nedělního rána,
hlava jako střep, však není úniku.
Zlatavý mok s pěnou mi hrdlo pohladil,
a tak jsem si přidal, vždyť je to nic.
Pak jsem prohráb' šatník opilého pána,
výběr teda nemám jako v butiku.
Pokus umýt tvář, pak účes jsem nahodil
a nejistým krokem novému dni vstříc.
Jo, minulou noc, to jsem se nehlídal,
cigára a písničky holt udělaly svý.
A zas jsem si zapálil a kluka sledoval,
co chtěl fotbal s plechovkou na silnici hrát.
Potom jsem se rozhod' plout ulicí dál,
nasávám vůně jídel, který nejsou mý.
A náhle jsem dávný chvíle znova zažíval,
bylo to jak číst starou knihu ztrát.
Chodník s ranní mlhou si cosi švitoří
a já si jen přeju, ať už nic nevnímám.
Protože když tu nejsi,
připadám si sám, zatraceně sám.
Možná tomu nikdo z vás vůbec nevěří,
já se každou neděli vždy po ránu ptám,
co se stalo, kde jsi?
A slzy skrápí bolest, co v srdci svém mám.
V parku jsem zahlídnul veselou rodinu,
holčička s tatínkem, smích šimral ve vzduchu.
Nad vchodem do kostela andílci líbezní,
zaslech' jsem písně, co se tam zpívaly.
Bloumám městem dál, půl hoďky, hodinu,
z dálky je slyšet zvon, už hodně potichu,
pak ozvěna přiletí, přijde mi, že zní
jako sny včerejší, co se nedozdály.