We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | V dnešní době nás jen tak nějaký třpyt v Sydenhamu neoslní, bydleli tu přece Kelly Brook i Jason Statham. Ale v okamžiku, když se vysoký podpatek Anousky Hempel dotkl praskliny v chodníku před mým domem, vyvstaly mi před očima fotografie, na kterých členové královské rodiny přichází kondolovat rodinám poškozeným bombardováním druhé světové války. Ona mi ale nepřišla jen vyjádřit upřímnou soustrast. Hempel, žena, která vymyslela slovní spojení luxusní hotel, mi přijela nabídnout rady, po kterých prahne půlka západní civilizace: jak z obyčejného bytu vytvořit pokoj v pětihvězdičkovém hotelu. Zoufalé otázky na internetových fórech a přeplněné dvoustrany v architektonických časopisech jsou tohoto trendu jasným důkazem. Dnes tedy budeme přetvářet byt v druhém ze tří poschodí v typickém dvojdomku z období vlády královny Viktorie. "To by šlo" shrne situaci otáčejíc se po kuchyni. "Ono by to šlo kdekoliv. Není jediný důvod, proč by to nemělo jít. Ovšem jeden pokoj musí plynule přecházet do druhého. Celým bytem musí procházet jediná idea." Náhle naplněna žádostivostí hledí na venkovní požární schodiště. "A samozřejmě musíte koupit ten sousední dům." Vtip. Nejspíš. ... Nyní je myslím vhodné se zastavit nad zvláštností tohoto celého nápadu. Hotelový pokoj trpí totiž od narození anterográdní amnézií. Kdyby jsme do něj vstoupili, a on nám začal vyprávět o předchozím obyvateli, nejspíše by nás to vcelku znepokojilo. Nejspíše bychom se dozvěděli o průběhu věcí, které člověk z různých důvodů nechce dělat doma. Od hotelu očekáváme sterilitu, ke které by personál vybičovala snad jen mrtvola nalezená předešlý večer na posteli. (Doufejme, že se to zrovna nám nestane.) Prostorem majícím zcela odlišné kvality je náš vlastní domov. Je prachovkou vzpomínek. Život jeho majitelů se zachytává jako prach na rámech obrazů, na parapetech a mezi stránkami knih na polici. Kdyby pokoj v hotelu ožil coby člověk, buď bychom jeho neustálý úsměv považovali za projev pacienta po lobotomii, nebo za masku místního psychopata. |